Listopad 2017

Hory

24. listopadu 2017 v 17:45 | Mirek |  Fotografování
Jak už jsem se zmínil v souvislosti s naší Bony vyrazil jsem zazimovat chaloupku. Na chaloupce jsem byl už i začátkem října, ale potkala mě tam dost velká nepříjemnost. Při té příležitosti musím opravit lidové rčení "Neštěstí nechodí po horách ale po lidech". Správně má být "Neštěstí chodí na horách po lidech". Měl jsem na chaloupce ještě něco na práci, ale Neštěstí chodí.... Podklouzla mě noha a při pádu mě zůstala druhá noha pod zadkem a zkroucenou v kotníku jsem na ni dosedl. V první chvilce jsem si myslel že mám nohu v kotníku zlomenou, naštěstí se tak nestalo, ale bolelo to jako čert. Nohu jsem si stáhl pružným obinadlem, snad to do rána přejde. Bohužel nepřešlo, noha mě do rána opuchla, tak jsem se nasnídal a dal věci do tašky a do auta a mazal domů. Protože to nepřestávalo bolet a dcera mě nabádala ať si s tím nehraji a jdu k lékaři. Lékař mě poslal na RTG, nic zlomeného tam naštěstí nebylo, ale stejně mě chtěl dát sádru. Když viděl děs v mých očích, usoudil že ortéza bude stačit, a tak jsem tři týdny nevylezl z domu, kromě 2x na kontrolu. Ta skutečnost mě neumožnila dostat se na chalouku dřív, až za měsíc, ale jen na otočku. Doma na koberci to šlo chodit obstojně, ale na křivém terénu a ještě po svahu to nešlo. Ještě že máme v baráku výtah. Dříve jsem jej nepoužíval, jen pro jízdu s těžkými nebo hodně věcmi, ale teď jsem rád že tady je. Sem tam už nahoru vyšlapu, moc často ne, ale jde to lépe než dolů, noha se v kotníku nerada ohýbá.
Tak to na úvod. Ivanka měla na horách na starosti hrob s dědečkem a babičkou, rodiči její maminky. Dokud žila platila hrob ona, teď je to na mě, a tak jsem se v srpnu stavil na úřadě a hrob zaplatil. S dcerou její sestřenice jsme se emailem domlouvali na něčem a vyšlo najevo že dcera sestřenice hrob platila už v červenci. Při té zazimovací návštěvě jsem se tedy stavil na úřadě jak to s tím hrobem je, zda to máme zaplacené na delší dobu či jak to je. S paní na úřadě jsem se domluvil a jel domů. V Jilemnici jsem se stavil v Normě a pro Bony koupil dvě krabice konzerv "koťátko", měla je moc ráda. Jenže to dopadlo jak to dopadlo a chudinka si na nich vůbec nepochutnala.
Tak alespoň pár fotek z té návštěvy.

Kotel už trochu se sněhem


Kotel trochu přiblížený


Zlaté návrší, vlevo svah Kotle, doprava směr k Vrbatově boudě


tradiční pohled ode dveří


letošní poslední růžička, odnesl jsem ji Ivance na hrob


Benecko



Benecko, více k jihu, nad středem snímku hora Přední Žalý


pohled na Kotel ze silnice nad vsí Roudnice, velká budova s červenou střechou, chata Aldrov


Poslední pozdrav

11. listopadu 2017 v 17:03 | Mirek |  Fotografování
Ten poslední pozdrav je od naší Bony. Včera ráno se po 19-ti letech a 5-ti měsících odebrala do kočičího ráje. Možná vám připadá že dětinštím, ale Ivanka tady měla možná několik článků o ní, tak si myslím, pokud by Ivanka byla, určitě by nějaký článek o ní napsala. Poslední dobou bylo vidět že pomalu odchází, někdy se trochu zamotala při chůzi, ale pořád ji celkem chutnalo. Ve středu jsem byl na otočku na chaloupce, zazimovat. Když jsem navečer přijel, chodila za mnou a pomňoukávala. Večer jsme spolu ještě koukali na televizi, tedy já koukal a Bony vedle mě na područce křesla spala. Ráno mě pak nepřišla přivítat když jsem se probudil jako jiné dny, ale našel jsem ji ležet v koutku u skříně. Donesl jsem ji její oblíbenou konzervičku "koťátko", něco málo pojedla, donesl jsem jí namočený hadřík ve vodě aby se trošku napila a pak zase usnula. Já měl odpoledne nějakou práci na počítači, tak za mnou přišla. Položil jsem ji na rohožku k balkonovým dveřím kde ráda na odpoledním sluníčku lehávala. Dal jsem ji kousky šunky a pak zase spala. V noci jsem se na ni chodil dívat zda ještě dýchá a ráno v půl páté ještě dýchala. V půl osmé, když jsem vstával už nedýchala. Tak jsme ji odpoledne s vnukem když přišel z práce, udělali hrobeček vedle jejího předchůdce Mikeše. Tím končí její kapitola. Dcera mě hned nabízela že mě nějaké koťátko sežene, ale já zatím za žádnou cenu nechci.




tak sbohem