Leden 2013

Švihov

31. ledna 2013 v 12:04 Tip na výlet
Dnes u nás svítí sice sluníčko, ale není co fotit, snad jen stromy, ohýbající se silným větrem nebo louže po nočním lijáku a ruční práce také nemám žádné dokončené, abych se pochlubila, proto jsem sáhla do archivu a vrátila se k naší dovolené v Sušici a k našim výletům. Dnes se tedy vrátíme na Švihov.

Švihov je gotický vodní hrad, nachází se na Klatovsku a jedná se o jeden z nejmladších českých hradů. Dal ho postavit v v roce 1480 Půta ˇŠvihovský z Rýzmberka. Jeho stavba trvla 9 let a po jeho smrti pokračovali jeho synové v dostavbě opevnění, pod dohledem architekta Benedikta Rieda. Od roku 1548 měnil hrad majitele až v roce1598 ho koupil rod Černínů z Chudenic. Potom přišla třicetiletá válka, hrad tehdy dobývala švédská vojska, ovšem bez úspěchu. Po válce vydal císař Ferdinand III. příkaz k demolici hradu, snad ze strachu, že by se v jeho nedobytných zdech mohli ukrývat odpůrci habsburského rodu. Naštěstí k úplnému zničení hradu nedošlo. Hrad zůstal v majetků Černínů až do roku 1945, kdy byl zestátněn.
Nyní hrad tvoří dva obytné paláce, pětipatrová vstupní věž a hradní kaple. Z části zůstala zachovaná hradba. Uvnitř hradu je k vidění nábytek, cínové, olověné a keramické nádobí a zbraně.
. . . hrad z jižní strany. . .

. . . pohled na hradní kapli. . .

. . . vodní příkop. . .


. . . bašta. . .

. . . vstupní brána do hradu. . .

. . . hradní nádvoří

. . . hradní nádvoří s pětipatrovou vstupní věží. . .


. . . takhle byl Švihov zaplaven v r.2002. . .

Kterak Kubík jedl bramboráky

29. ledna 2013 v 12:43 Vzpomínání
Když jsem u Jarušky četla článek o prstýnku, vzpomněla jsem si opět na jednu příhodu, když byl náš vnouček Kubík ještě hodně malý. V té době se hodně nosily prsteny, tak i já jsem nosila sedm prstýnků, které jsem při vaření odkládala na stůl na tácek, kde mám slánku a pepřenku. Jednou odpoledne volala dcera, to ještě bydleli v nedaleké vsi, že jede do města a že se zastaví. Zahlásila jsem, že zrovna dělám bramboráky, na to se se smíchem ozvalo: "Prima, udělej jich hodně, ať můžu vzít ještě domů, víš jak je máme rádi". Přiškrábla a nastrouhala jsem ještě pár brambor a smažila a smažila. Konečně se dcera objevila i s naším dvouletým broučkem. Pro něj jsem uchystala něco lehčího a zasedli jsme ke stolu. Dcera stačila krmit Kubíka i sebe, ovšem malý se dožadoval taky bramboráku. Tak mu dcera kousek ukrojila a dala na talířek se slovy:"On to stejně nebude, ale aby si nemyslel, že ho chceme šidit". Je pravda, že to chlapeček všelijak překládal, olizoval, no spíš si s tím hrál než jedl a nám zatím s dcerou jely pusy, protože jsme si mezi jídlem musely vypovědět všechny novinky. Pak jsme opláchly nádobí, ale Kubíček pořád hlásil, že ještě hamá, abychom mu to nebraly. Chci si navléknout prstýnky, ale zjišťuju, že dva chybí. Nejdřív se hledalo na stole a to i pod ubrusem, pak na zemi. Dcera prohledala Kubu, jestli je náhodou nemá v kapsičkách a to í přes jeho křik :"Nemá, nemá", ale prstýnky nikde. Protože už bylo dost pozdě, poslala jsem dceru domů a my s mužem jsme začali hledat znova. Lezli jsme po zemí, svítili pod ledničku, jestli náhodou prstýnky nespadly na zem a kočka si s nimi nehrála a nezakoulely se. Došli jsme až k tomu, že jsme vysypali koš a začali ho probírat, jestli jsem je náhodou s něčím nevyhodila tam. Ale ani tam jsme neuspěli. Nakonec muž rozhodl: " Hledat už nemá cenu, někde v bytě být musí, tak se časem objeví." Což jsem mu odsouhlasila a vzala do ruky talířek s Kubíčkovým nedojedeným bramborákem, že ho hodím do koše. V posledním momentě mě ale napadlo, že by si možná kočka dala, tak ho vidličkou seškrábnu kočce na misku a tu jsem zaslechla nějaké cinknutí. No jistě, náš klučiček sice prstýnky v kapsičce opravdu neměl, jak hlásil, ale že si dělal bramborák nadívaný zlatem, to se nepřiznal. Proto on byl zak hodný a talířek nechtěl dát. Zavolala jsem dceři, protože jsem věděla, že na to bude myslet. Zeptala jsem se taky, co Kubíček a dověděla jsem se, naše malá straka už spokojeně spinká.

Dnešní dopoledne

26. ledna 2013 v 20:21 Fotografování
Dopoledne jsme se vydali k volbám a já si vzala foťáček "kdyby náhodou". Ale byla tak strašná zima, aspoň mě, že se žádná procházka, jak jsme původně zamýšleli, nekonala. Vyfotila jsem cestou jen zasněžené stromy . . .




.. ." zátiší s popelnicem". . .

. . . stará pumpa, pěkně zamčená.. .


. . .na náměstí zasněžená kašna. . .

.. . a rychle domů, dát si horký čaj s chladítkem.

Něco "na zlepšení paměti"

24. ledna 2013 v 13:51 Pletení z papíru
Nedávno u mě byla kamarádka a mezi řečí došlo i na to, jak si musí psát co chce nakoupit, ale než najde brýle, někam položí tužku nebo papír a když si konečně napíše co vlastně chce, tedy podle mě blbenku, tak to zase někam položí. Ujistila jsem ji, že na tom jsem podobně a společně jsme se tomu zasmály, co taky jiného, přece nebudeme brečet, když s tím nic nenaděláme. A tak jsem ji pro legraci upletla pomocníky paměti. Košíček na brýle a papíry, vyšší košíček na tužky a podkovičku s magnetem na přidělání blbenky na ledničku. Myslím, že měla docela radost.


Už nezávidím

22. ledna 2013 v 18:00 Fotografování
Vždycky jsem trochu záviděla vyfocená krmítka s ptáčky na vašich stránkách. Na naše krmítko na parapetu okna ve 4. patře moc ptáčků nelétalo a mě to bylo docela líto. Ovšem letos se to změnilo. Máme tu přímo nálety, hlavně stehlíčků. Protože krmítko není moc velké a přiletí jich víc najednou a pak se perou a ty slabší odhánějí, tak jsem nasypala zobání i na parapet. Přilétnou i sýkorky, ale přesto, že mi stehlíci připadají menší, je dokážou odehnat. Pokusila jsem se udělat nějaké snímčky, ale z dálky a moc opatrně, abych je nevyplašila. Takže krmení ptáčků i ode mě a už nemusím závidět.










Fotky jsou hlavně z parapetu, protože krmtko je přivázané k rámu mezi okny, takže se do něj s foťákem nedostanu a měla jsem odtažený jen kousek záclony.

Knoflíky

19. ledna 2013 v 14:56 Jen tak
Slíbila jsem, že se taky mrknu do své krabice s knoflíky. Slovo jsem dodržela, ale žádné "poklady" jsem nenašla, jen se mi vybavila spousta vzpomínek.
Dřevené knoflíky, níťové a ty velké jsou moje vlastní výroba a jsou keramické. Kdysi jsem si je vytvořila k takové silné vestě s hrubým copánkovým vzorem.

. . . plechové . . .

. . . docela mě zaujaly ty s rytířem na koni, že by sv. Václav ?, a potom s korunkou. . .

. . . skleněné a při pohledu na červená a bílá srdíčka jsem si vzpomněla na svetr, který mi maminka upletla a na kterém byly. Chovali jsme angorské králíky, kteří se už nevím za jak dlouho museli stříhat. Přitom jsem většinou mamince asistovala, přidržovala jsem je, aby je maminka nestříhla. Jejich vlna se potom někam posílala na zpracování a podle vzorníku byla vybraná barva, jakou maminka požadovala. Tenkrát maminka objednala krásně červenou a bílou a z ní mi upletla krásný teploučký, měkoučký svetr se srdíčky na zapínání. Knoflíky s holčičí hlavičkou mi dala sousedka , bylo jich víc, ale kam se za tu dlouhou dobu poděly už nevím, zbyl jeden a už notně odřený.

. . . další skleněné, tentokrát větší a opět vzpomínka, ten průhledný, říkala jsem "se sirkami" jsem měla na modrých smetových šatech na první vystoupení v divadle, kde jsem hrála na housle. . .

a poslední směs, některé jsou novější, ale ty s dírkami okolo, už taky hodně pamatují, , ,

Dečka z dílků

17. ledna 2013 v 13:31 Háčkování
Už se mi stýskalo po háčku a tak jsem našla, ve staré knížce o háčkování, dečku, která sice byla z dílků a to jsem se zařekla při háčkování zde že už nikdy. Nakonec jsem se do ní přece jen pustila. Dečka se skládá jen ze sedmi dílků a jejich uháčkování je jednoduché. Sice jsem ji udělala rychle, ale opakuju, že z dílků už opravdu nikdy. Řetízek s pikotkami se opakuje a tak se mi to přii sháčkovávání pletlo a pak už nemám tu trpělivost, jako jsem mívala a to i při vypínání.

Chumelí

14. ledna 2013 v 14:58 Fotografování
Pořád jsem říkala, že to vypadá jarně, tráva krásně zelená, ale dnes se to změnilo. Od rána pěkně hustě sněží. Když jsem po sedmé hodině vyrazila z domu, bylo docela hezky a po sněhu ani památky, ale během mého nákupu v Penny začalo a pěkně hustě, že jsem přišla domů jako sněhulák. Nafotila jsem tradičně pár obrázků z balkonu, ale ta hustá chumelenice se mi nějak moc nepodařila zachytit. Myslím, že ale nepřináším žádnou novinku, vypadá, že chumelí po celé republice.





Krmení "dravé zvěře"

10. ledna 2013 v 12:06 Čtyřnozí kamarádi
Švagrová byla u dcery v Praze, hlídat nemocného vnoučka a my jsme měli opět službu v krmení koček, tedy spíš už jednoho kocourka. Z dřívější malé "smečky" zde už zbyla jen Černobílá, kterou švagrová "adoptovala" a protože zjistila, že je to vlastně kocourek, přejmenovala ho na Kočičáka. Co se stalo s ostatními kočičkami nevíme, neví to ani soused, kterého byly. Ale místo kočiček si pořídil malého bílého pejska, kterému jsem vždycky, když jsem šla ke švagrové, vzala něco na smlsnutí. V létě se k sousedovi do domu nastěhovali nájemníci a ti si pořídili štěňátko rotvajlera. Takže nosím, po tom, co jsem se zeptala jestli můžu, něco na zub i jemu. Je až dojemné, jak se "kluci", když nás slyší, že otevíráme vrátka, přiřítí. Maličký vyskakuje jak na trampolíně, všechny čtyři má najednou ve vzduchu,to jsem ještě neviděla a ten velký vrtí celým tělíčkem, protože ocásek nemá.
. . . v očekávání. . .

. . . už se to chystá, prostírám . . .

. . . a už to začíná, jídlo vsunuju pod vraty pro každého zvlášt, ovšem velký to zbaští hned, ale maličký se nedá . . .

. . . jdeme dál a pesani nás vyprovázejí podle plotu a než nakrmíme Kočičáka, čekají, protože vědí, že ještě něco, než odejdeme dostanou. . .

. . . Kočičák má rád mléko, naše Bony by se ho nenapila, zkoušela jsem to a koukala na mě, jako bych ji dávala jed. . .

. . . tady ještě baští, ale další den tam přišla černá kočička a to už neměl na jídlo ani pomyšlení, milostná touha byla silnější než hlad. . .

. . . pesani stále čekají. Maiičký je mazaný, hodím kousek jídla dál od plotu a zatím, co se za tím velký žene, maličký čeká, až mu jeho kousek prostrčím plotem. . .

. . . bylo to dobré, olizují se oba. . .


Nová panenka

8. ledna 2013 v 13:42 Panenky
Zjistila jsem, že jsem se dosud nepochlubila novou panenkou, kterou mi nadělil Ježíšek. Je stejně velká jako panenky, které mám z loňské pouti. Oproti ostatním panenkám v mé sbírce zde je ale malá, měří jen 20 cm a má pohyblivou hlavičku. Moc se mi líbí její oblečení. Takové kdysi nosily dámy při bruslení.

. . . a tady je nová spolu s "pouťovými"

Kterak Kubík přemohl Chcíplo

6. ledna 2013 v 14:07 Vzpomínání

O Vánocích, když se
všichni sejdeme a povídáme, já vždycky "vytáhnu" nějakou příhodu, když byli kluci malí. Oba sice ječí: "Babi už zase", ale se smíchem a poznámkami příhodu vyslechnou. Tentokrát i tuhle.
Náš starší vnouček s námi od malička jezdil rád na chaloupku. Hrozně rád pozoroval, jak zatápím v kamnech. U kamen máme malou stoličku, na které sedávala už moje babička, když zatápěla a je zajímavé, že na ni všichni rádi sedáváme i když nezatápíme. Dokonce i naše Bony, i soused, když přijde na návštěvu. Jednou jsem opět zatápěla, ale dopadlo to špatně a já prohlásila: "Zase to chcíplo". A na to se můj čtyřletý vnouček zeptal:" A babi, kdo je chcíplo". A mě nenapadlo na tuto otázku "Kdo je", nic lepšího, než že jsem mu začala vypravovat, že to je takový maličký skřítek, který bydlí v komíně, má rád tmu a zimu a proto, když zatopíme, tak se snaží oheň uhasit, což se mu někdy povede. Ovšem to jsem tomu dala. Od té chvíle nechtěl Kubíček nic jiného než skřítka přemoct. Že nesmí brát sirky, to věděl, ale pořád škemral, že to zkusí, jen ať na něj dávám pozor. Tak jsem usoudila, že přece jen bude lepší, aby zkusil škrtnou sirkou a zapálit v kamnech pod dohledem, než aby se o to pokusil náhodou někde tajně sám. Vysvětlila jsem mu, jak na to a i to, že pokud by se nějak lekl, ať odhodí sirku do plechu před kamny. Pokus se zdařil úspěšně hned napoprvé a od té chvíle Kubík pod mým dohledem zapaloval v kamnech. Ovšem ráno to většinou nestihl, protože jsem vstala brzy, zatopila, aby vnouček nevstával do zimy a než se místnost trochu vyhřála, hupla jsem ještě na chvilku do postele. Ale jednou brzy ráno slyším Kubu, jak se štrachá z postele a tak přivřenýma očima pozoruju, jak si oblíká svetřík a jde ke kamnům, navléká si rukavice a pomalu opatrně začíná vybírat popel. Pak dává do kamen šišky, kterými na chalupě zatápíme a nakonec papír. Pak si sundal rukavice a jak vzal do ruky sirky, byla jsem připravená hned vyrazit. Ale klučina zvládl zapálit papír a za chvíli už v kamnech praskal oheň. Ještě chvíli počkal, přiložil dříví a po chvíli i lopatku uhlí. A už to krásně hořelo. A jak vše předtím dělal potichoučku, aby mě nevzbudil, teď se vrhnul k mé posteli s voláním: "Babičko, já jsem sám přemoh Chcíplo a ty dnes budeš vstávat do tepla." Pochválila jsem ho s připomenutím, že musí být se sirkami velmi opatrný. Tak se náš Kubíček naučil zatápět a dělá to docela rád na chalupě i teď.

Alfons M. Mucha

4. ledna 2013 v 13:39 Líbí se mi
V minulých letech se hodně mluvilo o stěhování 20 pláten Slovanské epopeje z Krumlova do Prahy ( a když už jsem se o tom zmínila, tak můj názor je, že díla měla zůstat v Krumlově) a tím i o jejich autorovi Alfonzu Muchovi. Muchovy obrázky mám ráda už od dětství. Velmi ráda jsem si prohlížela babiččiny staré kalendáře, kde byly jeho obrázky uveřejněny. Mnohem později jsem si kupovala jeho obrázky a plakáty sama. Dnes bych vám chtěla některé z mých obrázků ukázat. Ale nejdřív něco o životě A.M. Muchy.
Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích na Moravě. V mládí studoval na Slovanském gymnáziu v Brně a poté, co se neúspěšně pokoušel dostat na pražskou Akademii výtvarných umění, odešel do Vídně. V roce 1885 byl přijat na mnichovskou Akadaemií umění a po dvou letech odešel studovat na paříšskou Akademii. Ve Francii zůstal několik let a vedl zde i svou vlastní výtvarnou školu. V roce 1894 ho oslovila jedna z někdejších nejslavnějších hereček Sarah Bernhardtová, aby pro ni vytvořil plakát k představení Gismonda a protože byla výsledkem nadšena, uzavřela s ním smlouvu na další léta a Mucha pro ni vytvořil velké množství dalších plakátů. Mimo to se Mucha věnoval výzdobě nerůznějších předmětů, ať už šlo o obal na čokolády, vína, cigarety, kalendáře nebo i jídelní menu. Je také autorem prvních československých známek, bankovek i návrhu, podle kterých byly vytvořeny vitráže Katedrály sv. Víta. Mucha se vrátil do vlasti a v roce 1910 začal pracovat na Slovanské epopeji. V roce 1928 byl cyklus pláten dokončen. Mucha zemřel 14. července 1939 na zápal plic a je pohřben na vyšehradském hřbitově.









































Novoroční procházka

2. ledna 2013 v 11:19 Fotografování
Včera odpoledne jsme se vydali na novoroční procházku, samozřejmě na luka. Jenže tam to rozhodně nevypadalo jako na Nový rok, ale spíš jako v březnu. Cidlina se opět rozvodnila po předcházejících deštích a luka zatopila. Protože to trochu vidíme z okna, museli jsme jít druhou stranou, abychom se dostali na mostek, kde obvykle Cidlinu fotím. Škoda, že to je u nás jak na jaře a na jaře bude padat sníh jako loni.





. . . v roce 2009 to bylo určitě daleko hezčí. . .