Červenec 2012

Zámek Žinkovy

30. července 2012 v 18:00 Tip na výlet
Žinkovský zámek je srdeční záležitost naší rodiny. Byli jsme zde před lety třikrát na dovolené, tehdy rekreaci ROH. Manžel pracoval v kanceláři s kolegou, který měl rekreace na starosti a stalo se, že o přidělenou rekreaci do Žinkov neměl nikdo zájem a tak tenkrát kolega muže přemluvil, ať jedeme, že bychom stejně jeli zase na hory a že by byla škoda, kdyby to musel vracet, protože pro příští rok by podnik dostal míň poukazů. Tak jsme jeli a byli jsme unešeni jak krásou zámku, tak i okolí. Za pár let se situace opakovala, o Žinkovy neměl nikdo zájem, každý chtěl Mariánské Lázně, Luhačovice nebo jiné atraktivní místo, ale my jsme si poukaz moc rádi vzali. Za 10 let jsme pak jeli znova. Zámek byl hlavní budovou zotavovny a k němu patřilo v zámeckém parku vybudovaných 12 chatiček. Vyzkoušeli jsme si tehdy ubytování jak v chatičkách tak i na zámku. Moc na Žinkovy vzpomínáme a kdykoliv máme možnost, tak se tam zastavíme, projdeme se parkem a vzpomínáme. V roce 2002 jsme se tam stavili a zámek chátral a park byl zarostlý. Bylo nám z toho tehdy velmi smutno. Teď jsme s radostí shledali, že se zámek opravuje a už i 6 chatiček je opraveno a krásně zařízeno.
Teď něco o historii zámku.
Zámek Žinkovy se nachází ve stejnojmenné obci asi 8 km západně od města Nepomuku v Plzeňském kraji.
První zmínky pocházejí z roku 1525. Zámek leží v bezprostřední blízkosti žinkovského rybníka Labuť. Stavba má podobu pohádkového zámku a krásně se zrcadlí ve vodní hladině. Od roku 1712 vlastnili zámek Vrtbové, po nich Lobkovicové. V roce 1883 získal zámek Jan z Harrachu, který nechal zámek částečně přestavět. V roce 1897 koupil zámek Karel Wesselý, který nechal zámecký objekt upravit v historizujícím romantickém stylu. Následovaly další úpravy provedené v roce 1916 poté, co zámek koupil podnikatel Karel Škoda. Od 50. do 90. let minulého století byl zámek využíván jako středisko odborářské rekreace. Nyní je zámek v rekonstrukci a v roce 2016 by z něj měl být hotel s luxusním ubytováním.
. . . alejí přicházíme k zámku. . .

. . . zámek od rybníka, u zámku borovice, nevím jestli limba, má veliké šišky, které před lety naše malá dcera sbírala a přivezli jsme jich domů celou krabici, asi ještě budou nějaké ve sklepě. . .

. . . na věžích zámku je vidět, že jejich oprava už proběhla, září do dálky. . .


. . . zadní část objetku ještě na opravu čeká. . .

. . . bude to ještě hodně práce. . .

. . . doufám, že i tyhle nádherné fresky budou obnoveny. . .


. . . boční strana zámku od lesa vypadá docela zachovale, kulaté okno vpravo je od kaple, ve které byla, za doby našich rekreací, jídelna. . .

. . . zámecký park, kdysi zde byly i záhony růží. . .


. . . chatička ve které jsme bydleli při naši druhé rekraci, ještě v původním stavu. . .


. . . tahle už je opravená, v ní jsme bydleli poprvé, byla poslední nad cestou, na kraji lesa. . .

. . . krásná písečná plážička, tedy tenkrát, teď je vidět, že sem moc nikdo nechodí, je zarostlá travou. . .

. . . rybník není žádný mrňous, byla u něj půjčovna loděk, proháněli se tu surfaři a byla tu i spousta labutí, ty tu možná někde jsou, ale my jsme je neviděli. . .

. . . a zámek v celé své kráse se shlíží v hladině rybníka, což tentokrát rušil větřík. . .

. . . rádi bychom se sem ještě někdy podívali a třeba tu i pár dní pobyli, ale na luxusní hotel nebude asi stačit naše kapsa. . .

Počasí si s námi hraje

29. července 2012 v 14:04 Fotografování
Skoro celý týden u nás bylo hezky slunečno, žádné lijáky, jaké jsem zaznamenala u některých z vás. Ovšem včera odpoledne se to spustilo i u nás. Nejdřív se začalo pěkně zatahovat
. . . a to jak od západu. . .


, , , tak i z východu. . .


. . . pak začalo foukat, stromy se pěkně ohýbaly a spustil se liják. . .

. . . a v zápětí se úplně setmělo a začaly padat kroupy. Otevřela jsem dveře na balkon a rychle se je pokusila vyfotit, ale moc to nešlo, protože je vítr hnal proti mě a já se bála o foťák. . .

. . . škody snad v našem městě nebyly velké, několik vytopených sklepů, prý i v našem domě, ale to jsem zjistila až dnes ráno a nebylo to nijak velké a náš sklep to naštěstí nepostihlo vůbec. Kdo to odnesl byl internet, který nám dopoledne nešel.

Meruňkové dopoledne

28. července 2012 v 14:13 Recepty
Dnes přeruším články o našem putování po Šumavě, aby se nasytilo nejen oko, ale taky bříško. Dostala jsem pár meruněk, tak jsem je dnes dopoledne zpracovala. Udělala jsem džem a upekla metynku. Recept na kynuté těsto máte jistě každá svůj oblíbený ale pokud máte zájem tak zde je ten můj.

. . . skleničky mám ráda všechny stejné, ale už došly, takže co sklep dal. Myslela jsem, že ze dvou kil jich bude víc. . .

. . . metynka, táč, koláč, placka jak kdo chcete. . .


Řeka Vydra

26. července 2012 v 9:03 Tip na výlet
Tenhle článek by se mi chtělo nazvat od pramene řeky Vydry, ale ono je to trochu jinak.
Na horním toku (od pramene) je nazývána Luzenský potok, který pramení na hranici s Německem, po soutoku s Březnickým potokem vzniká Modravský potok. Ten teče severním směrem až k soutoku s Roklanským potokem a Filipohuťským potokem nedaleko obce Modrava. Od soutoku nese řeka název Vydra. A pokračujeme dál. Pod Čeňkovou pilou se spojuje Vydra s říčkou Křemelnou a dál už teče pod názvem Otava. Doufám, že jsem se do těch potoků a řek moc nezamotala.

. . . Roklanský potok. . .

. . . a to už je Vydra. . .



. . . pravý břeh Vydry působil velmi smutně. . .



. . . soutok Vydry (vlevo) s Křemelnou. . .

. . . a dál už pokračuje jako Otava


. . . Smetanův smrk šel vyfotit jen takhle, ale stejně jsem si ho představovala statnější. . .


Po stopách vojenského života

24. července 2012 v 19:22 Tip na výlet
Náš další výlet tak trochu mapoval místa, kde se manžel, jako voják, pohyboval. Jeli jsme přes Hartmanice a dál do Železné Rudy. Železná Ruda leží na samé hranici České republiky a spíš než železnou rudou, která městu dala jméno, je známá jako rekreační středisko, na hotel nebo penzion narazíte na každém kroku. Původně jsme mysleli, že navštívíme některé z jezer, ale protože bychom nestihli navštívit další místa vojenské služby, upustili jsme od toho. Nakonec jsme tam už byli. Prošli jsme městem, abychom zjistili, co se za ta léta změnilo a udělali pár obrázků.
Hlavně kostela Panny Marie Pomocné z hvězdy, který byl postaven na přání a náklady hraběte Wolfa Jindřicha Nothafa z Wernbergu na místě původní kaple v letech 1729 - 1732 a to v barokním stylu. Mezi jeho zvláštnosti patří půdorys šesticípé hvězdy a dvě kopule s hvězdou. Celá střecha je krytá šindelem a obtížný krov zhotovil tesař Matyáš Lehner.. V kostele je ještě pět postranních oltářů, křtitelnice ze šumavské žuly a lustr ze šumavského skla.



. . . nahlížíme do Německa. . .

. . . Velký Javor na německé straně. . .

Dál jsme pokračovali přes Prášily do Srní, kde jsme se chtěli zastavit na oběd. Jenže restaurace těsně před Srním byla zavřená a když jsme vystupovali už uprostřed Srní před další, odemykala ji paní a prohlásila, že je pondělí a že mají všude zavřeno, ale že můžeme jít do Grilbaru, který jim taky patří a tam, že se dobře najíme. Vstoupili jsme tedy tam a udivilo nás, že tam není ani noha, ač bylo těsně před dvanáctou hodinou. Zřejmě se nikdo nechtěl dobře najíst, ale po nahlédnutí do jídelního lístku jsme pochopili proč a odešli taky. Dál jsme tedy bez oběda pokračovali na Modravu a tady nás na parkovišti uvítal nápis

a dál i otevřené restaurace, žádné zavřené pondělky tu nedrželi a tak jsme se u jedné z nich na předzahrádce najedli. Na stěně byl pověšený tenhle věnec a protože mě takové věci zajímají, vyfotila jsem ho, ale ani po bližším prozkoumání jsem nepoznala z čeho je.. .

. . . u vedlejšího domu si nás prohlíželi nebo my je ? děda s krosnou na zádech a babka v šátku. . .

Pochodili jsme po Modravě a okolí, udělali pár snímků, zde je třeba Klostermanova chata. . .

. . . a zastavili se v příjemném dřevěném stánku na kafčo a za chvíli jsem si všimla, že nesedíme u stolu samotní, tedy další host seděl přímo na stole a přišel nebo spíš přiletěl asi na pivo. Vydžel s námi celou dobu a zůstal i když jsme odcházeli. Zkoumala jsem, co by to mohlo být za brouka a podle atlasu bych to tipla na Kozlíčka smrkového, ale nevím, můžu se mýlit, ale každopádně fešák. . .

Další naší zastávkou byla Kvilda. I zde je hodně penzionů a hotelů . . .

. . . a ještě kostel sv. Štěpána, který byl původně dřevěný, ale v roce 1889 byl zničen požárem. Na jeho místě byl postaven tento nový kamemnný. . .

Dalším naším cílem byla Čeňkova pila, ale obrázky odtamtud spojím se snímky v článku o řece Vydře.

Rabí

23. července 2012 v 14:41 Tip na výlet
Prvním naším výletem ze Sušice byla návštěva 9 km vzdálené zříceniny hradu Rabí. Rabí leží na skalnatém vrchu nedaleko řeky Otavy ve výšce 478 m a je nejrozsáhlejší českou hradní zříceninou. Byl sídlem jednoho z nejmocnějších rodů pozdně gotických Čech, pánů z Rýzmberka. Středověký hrad hrál důležitou roli. Chránil obchodní stezku mezi městy Sušice a Horaždďovice a bohatá rýžoviště zlata na řece Otavě. Kvůli tomu se hrad stával často terčem útoků. Husitský válečník Jan Žižka se ho pokusil dobýt dokonce dvakrát - a zaplatil za to svým druhým okem. Díky své kráse a ojedinělosti je Rabí zapsáno na seznamu národních kulturních památek.
Tak to bylo něco z historie hradu. Nás hrad přivítal přívětivě, sluníčko svítilo, krása. Při prohlídce hradu se ale začaly kupit docela ošklivé mraky, které nakonec zhatily náš úmysl, obejít hrad ještě pod hradbami. Než jsme ukončili dohadování, zda jít nebo ne, začaly padat první kapky. Naštěstí parkoviště nebylo daleko, tak se nám podařilo doběhnout do auta, ještě téměř za sucha. Ale hned to začalo. Setmělo se, spustil se liják, kroupy a do toho blesky. Parkoviště bylo z kopce a my jsme za chvilku měli pocit, že stojíme v rybníce. To trvalo asi 20 min. a pak se jako zázrakem zase objevilo sluníčko.









. . . cestou zpátky jsme u silnice uviděli auta a pěšinku. Zastavili jsme a zjistili, že je tu lom, ale taky "Vstup zakázán", ale plot byl v jednom místě sešlápnutý, tak jsme pokračovali a nelitovali. Pohled to byl nádherný. Škoda, že se zase začala stahovat mračna, tak jsme se raději rychle vrátili. Podruhé bychom takové štěstí, že bychom nezmokli, mít nemuseli.




Svatá Hora

22. července 2012 v 8:42 Tip na výlet
Cestou k našemu cíli, k Sušici jsme si dopřáli jednu zastávku. Už dlouho jsme se chystali, že se podíváme na Svatou Horu u Příbrami a teď to bylo při cestě. Stačilo sjet z dálnice a po 4 km byla Svatá Hora před námi. Svatá Hora je významný barokní areál a poutí místo na vrchu (586 m) u Příbrami. Hlavní vstup do areálu je od východu přes rozsáhlé dlážděné prostranství s mariánským sloupem z roku 1661 uprostřed. Uvnitř na kamenné terase s balustrádami, na niž vedou čtyři schodiště, stojí vlastní poutní chrám. Uvnitř kostela je stříbrný tepaný hlavní oltář postupně budovaný od roku 1684 do 1775 se soškou Panny Marie Svatohorské. Oltář je přenádherný, ale fotit jsem se neodvážila.

. . . areál s mariánským sloupem. . .

. . . první pražský arcibiskub Arnošt z Pardubic dal uprostřed příbramského panství postavit kamenný hrádek, v němž na oltář soukromé kaple umístil podle pověsti prý vlastnoručně vyřezanou mariánskou sošku (použit obrázek z prospektu Svatá Hora). . .

. . . venkovní oltář. . .

. . . terasa s balustrádami. . .




. . . jedna z mnoha maleb o P. Marii Svatohorské - Leopold I. s chotí a dcerou uctívají P. Marii Svatohorsku 30.8.1673

. . . stropy v ambitech jsou krásně zdobené. . .

. . . svatováclavský dub. . .


Svatobor a Andělíček

20. července 2012 v 18:38 Tip na výlet
Sušice má dvě dominanty, a ty jsem si nechala na samostatný článek. Na východní straně je to kaple Anděla Strážce, lidově nazývaná Andělíček a na západní straně je to rozhledna Svatobor.
Toto je obrázek ze Svatoboru na Andělíček, není kvalitní, protože přece jen je to dost velká vzdálenost a navíc bylo mlžno. . .

. . . a tady obrázek od Andělíčka na Svatobor. . .

Rozhledna stojí na kopci Svatobor ve výšce 845 m, je vysoká 34 m a abyste se dostali nahoru, musíte vyšlapat 182 schodů. Je odtud krásný výhled do kraje a na ostatní i zahraniční šumavské velikány. My jsme to štěstí neměli, ale zato jsme si vyslechli dvě krásné pověsti a to já mám moc ráda a pokusím se je převyprávět.

Pověst o zázračném prameni.
Na Svatoboru bylo staré sídliště pohanských předků. Žila zde i kněžna Odolenka, dcera knížete Klata, zakladatele Klatov, kterou všichni milovali pro její dobrotu. Ta na smrtelné posteli prosila své přátele, aby její mrtvé tělo bylo naloženo na vůz tažený bílými volky a tam, kde se zastaví, aby byla pohřbena. Volci se zastavili na severním úpatí Svatoboru. Tady byla dívka pohřbena. Hned jak byla pohřbena, vytryskl u jejího hrobu pramen, který má prý léčivou moc. Později zde vznikly lázně Odolenka.

A teď ještě jedna.

Pověst o svatoborském pokladu.
Někde ve stráních Svatoboru je mezi dvěma růžovými keři ukrytý vstup do jeskyně, ve které by měl být uložen svatoborský poklad . Jednou se jeden stařec procházel strání Svatoboru a náhodou objevil ve skalní stěně otvor. Postupoval dál, ale narazil na jeskyni, ve které byla podlaha zatopena vodou a stařec měl jen slabé světlo. Proto se rozhodl, že se sem vrátí v létě, až voda opadne. Nikomu nic neřekl, ale záhy nato se roznemohl a viděl, že jsou jeho dny sečteny. Na smrtelné posteli svůj objev sdělil svým přátelům, cestu jim ale už ukázat nemohl. Přesto, že jeskyni s pokladem hledali, nikdy ji nenašli a tak poklad zůstává dál ukryt.

. . . rozhledna s restaurací, kde jsme se občerstvili nealkoholickým pivem . .



. . . pohled z rozhledny. . .


Kaple Anděla Strážce je díky své poloze na vrchu Stráž nedaleko centra Sušice dobře viditelná z různých částí města.
Také k tomuto místu se váže pověst.
Vrch Stráž byl porostlý lesy a právě v tomto lese zabloudil malý hošík. Při svém hledání cesty domů šlápl na hada a ten se mu obtočil kolem těla. V tu chvíli se nad chlapcem, ztuhlým hrůzou, sklonil s úsměvem anděl a had dítě pustil a odplazil se, aniž by mu nějak ublížil. Jako projev vděčnosti, zde rodiče dítěte a zbožní měšťané nechali namalovat obraz Anděla Strážce a postavit kapli.
Když jsme tam byli pěkně fučelo a hnala se mračna, ale nakonec ani nekáplo. . .

. . . kaple je otevřená jednou týdně, kdy se zde koná bohoslužba. . .
. . .


. . . oltář uvnitř kaple. . .

. . . nad vchodem do kaple je umístěna Madona, která mě zaujala hlavně tím, že Ježíšek u Panny Marie stojí, zatím jsem vždycky viděla, že ho Panna Marie chová v náručí . . .

Sušice

19. července 2012 v 20:03 Tip na výlet
Opět jsem se tu docela dlouho neukázala, ale tentokrát to nebylo kvůli chaloupce. Tentokrát za to může Šumava. Manžel zde před léty sloužil na vojně jako pohraničník a Šumava mu učarovala.Po první návštěvě se tu zalíbilo mě i dceři. Je tu opravdu krásně a rádi se sem vracíme. Tentokrát byla naším výchozím místem "brána Šumavy" Sušice. Odtud jsme vyráželi na výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Počasí k cestování bylo jako stvořené, žádné vedro, sice občas zataženo, ale to nám nevadilo. A teď něco maličko o Sušici.
Někdy v 5. století př.n.l. byla oblast obydlena Kelty, osídlení pokračovalo i v dobách římských a po příchodu prvních Slovanů. Středověké osídlení v oblasti dnešní Sušice bylo spojeno s rýžováním zlata. Přemysl Otakar II. město založil v roce 1273. a to se dále rozvíjelo díky Zlaté stezce, zejména v 16. století. a v 1. polovině 19. století.
Město Sušice, leží v Plzeňském kraji v nadmořské výšce 465 m ve Svatoborské vrchovině. Bývalé královské město se rozprostírá po obou březích kdysi zlatonosné řeky Otavy a žije zde okolo 11 500 obyvatel.

. . . v boční uličce z náměstí bylo naše ubytování v pensionu, hned v sousedství děkanského chrámu sv. Václava. .

. . . náměstí, kde stojí staré měšťanské domy,vlevo Voprchovský dům,dnes Muzum Šumavy, dům s psaníčkovými černobílými sgrafiti je na prodej a dál Krocínovský dům, známý jako hotel Fialka, . . .

. . . radnice s památnou lípou, zasazenou v roce 1918 jako Lípa Svobody. . .

. . . další strana náměstí, kde mě zaujal uzoučký patrový dům, podle našich odhadů a odkrokování tak 3,80 m. . .


. . . a na protější straně podobný úzký dům, tentokrát, opět podle našeho "měření", ještě o kousíček užší, tak 3,50m. . .

. . . pohled na věž kostela sv. Václava z náměstí, dům s černobílými sgrafity, před kterým stojí velký kříž z roku 1758 . .

. . . téměř uprostřed náměstí leží kámen neštěstí s tímto vysvětlením. . .


. . . na náměstíčku za radnicí mě zaujal krásně bíle kvetoucí stromek, vzadu, uprostřed druhého zeleného pole. Zvědavost, co je to za stromek mě přímo popoháněla blíž, jenže. . .

. . . stromeček mě pěkně dostal, je totiž železný, osázený koši s drobnými petunkami. . .

. . . mohutná stavba kapucínského kláštera s kostelem sv. Felixe. . .

. . . ještě pohled ke vchodu do kostela. . .

. . . jez na Otavě. . .


ve které bylo tentokrát málo vody, takže vodáci, kteří k jezu připluli, museli lodě přenášet a jestě potom kus nést. . .
. . . lávka přes řeku Otavu. . .

. . . vila, podle věží nazývaná Daliborka. . .

. . . kdysi chlouba Sušice, kdo by si nepamatoval zápalky SOLO v krabičkách s krásnými obrázky hradů, zvířat, ptáků, krojů a dalších, možná, že jste je i sbírali jako já, teď už nic. . .

Stolistky

7. července 2012 v 10:00 Chaloupka
Letos mi růžičky stolistky na horách "řádily". Tolik květů jsem nečekala, zjara byly docela promrzlé, hodně suchých větviček jsem musela ostříhat. Ale vyrostly nové výhony a ty jsem musela vyvazovat, abych vůbec mohla otevřít okno. A to ještě uprostřed nekvetou takové drobnější, taky růžové, ty mají teprve malá poupátka. Letos taky začala kvést červená popínavka. Ta před dvěmi lety tak pomrzla, že do letoška neměla ani kvítek. Tak přece se letos, jak říkají na horách, "schejtila"










Okolo chalupy

5. července 2012 v 14:47 Chaloupka
Dnes chci ukázat několik maličkostí okolo chaloupky, které mi dělají radost. Takže nejdřív naše letní koupelna. Muž, který mi nakoukl přes rameno říká: "Napiš tam, že jsi srabík, že se koupeš v plavkách", tak jsem to napsala.

. . . rozkvetlá lípa, ta mi tedy dělá radost, protože v parném létě je pod ní krásně a teď navíc ta vůně, ale dělá mi i starost, protože byla zasazeno dost blízko domu a mám strach, aby vichřice někdy nezlomila větev a ta nepadla na chaloupku a nebo nedej Bože celá lípa. . .

. . . pod skoro rozkvetlou korunou. . .

. . . zahrádka lesních jahůdek. Letos jich bylo docela hodně a ještě bude. . .


. . . tady toho krasavce jsem doslova vykopala. Hrabala jsem se na zahrádce a pod kamenem, kterým mám záhonek ohraničený, vedla cestička a díra. Tak jsem kámen odtáhla a s povzdechm:" Ty myši jsou všude, pak mi tu má něco pořádně růst." jsem začala cestičku a díru zahrnovat a ejhle žádná myš, z díry se začal hrabat mlok. Rychle jsem běžela pro foťák, aby mi neutekl, ale byl rozumný, počkal.

. . . tady jsem spěchat nemusela, hlemýžď si lezl pěkně pomalu v pohodě, tak jako vždy. Těch tu moc není, ale těch hnusných rezavých a hnědých slimáků, spousty. Přivezla jsem si na chaloupku nějaké kytky, mezi jinými i pár afrikánů a ráno jsem našla na záhoně jen okousaný stonek a nahoře oslintaný kvítek. Tak jsem vyhlásila boj, podle mého muže docela zbytečný, ale každý navečer jsem obešla chalupu a starou lžící jsem je hrnula do vysoké plechovky a když byla skoro plná, tak jsem je posolila a zalila vodou. Ráno jsem ten hnus vyklepala do vykopané díry a večer to opakovala a že jich zase byla spousta.

. . . a ještě růžový západ sluníčka. . .

Bouří

3. července 2012 v 20:16 Chaloupka
Dnešní den se u nás trochu ochladilo a to je moc dobře, občas zaprší, ale téměř celý den bouří. Doma mi bouřka nevadí, ale na chaloupce ji nemám ráda. Blesky křižují oblohu a hrom rachotí neustále, protože se jako ozvěna odráží od okolních kopců. To se teda bojím moc. Už jsem zažila, když u sousedů, kteří hospodařili, uhodilo do stodoly a bylo to dost hrozný. Eternit na střeše žárem popraskal a "vystřeloval" do okolí. Na poslední chvílí vyjeli s traktorem a vytáhli 2 sudy s naftou, ovšem to bylo všechno. Uskladněné seno a ostatní nářadí se nepodařilo zachránit. Dodnes mám před očima, bořící se ohořelé trámy. Snad proto mám z bouřky na horách takovou hrůzu. Jednu jsme tam teď zažili, ale nebyla na štěstí tak hrozná. Vyfotila jsem, jak se pomalu stahovala mračna a sluníčko se ještě ze všech sil snažilo je prosvítit. Ale abych vyšla ven a vyfotila blesky, tak k tomu by mě nikdo nedonutil.





Je mi smutno

1. července 2012 v 16:13 Čtyřnozí kamarádi
Jsme už týden doma z chaloupky, ale mě se pořád nechtělo jít na blog, protože musím napsat smutnou zprávu, Baruška umřela. Pejsek, který se k nám vždycky přistěhoval, když jsme přijeli na chalupu a celou dobu našeho pobytu byl náš a se kterým jsme zažili spoustu krásných příhod. Její skuteční páníčci ji nehledali, věděli, že je u nás. Když jsme přijeli teď na chalupu, hned mi sousedka hlásila, abychom na Barušku nečekali, že už není. Musím říct, že jsem měla takovou předtuchu, protože když jsme byli naposledy na horách, Bára byla taková hubená, moc ji jíst nechutnalo a když jsme odjížděli, tak já ji vždycky posílala domů a ona běžela dolů po pěšince, domů. Tentokrát si sedla pod násep a chvíli tam seděla a pak se pomalu vydala dolů a za každým krokem se na nás otáčela. Říkala jsem manželovi, že mi připadá, jako když se s námi loučí a bylo to tak. Měla už léta. Počítali jsme s manželem, že byla "naše" tak 13, 14 let. Dřív nás vždycky vyprovázela k autu a pak stála cestě a dívala se za námi. To jsem ji odnaučila, protože jsem každý odjezd obrečela, když jsem viděla, jak tam smutné stojí. Ale raději nechám vzpomínání, protože už zase nevidím na písmenka.


Poslední Baruščina fotka, když jsme minule odjížděli.
Baruško, měj se v tom psím nebíčku dobře a my na tebe budeme moc vzpomínat.