Únor 2012

Už jsou to 3 roky

27. února 2012 v 5:09 Jen tak
Ano, dnes je to tři roky, co se narodil můj blog. Jeho zrození bylo hodně těžké, protože jsem na počítači neuměla téměř nic. Nejdřív jsem se přihlásila do Ženského klubu a tady se stala mou velkou rádkyní Jitka. Trpělivě odpovídala na mé dotazy a vysvětlovala a vysvětlovala. Jenže já jsem začala toužit po svých vlastních stránkách, ale jak na to jsem nevěděla. Otravovat znovu Jitku, tak to už jsem neměla odvahu, měla toho dost, svůj blog a ještě i stránky ŽK. Ale objevila se další dobrá dušička, Peťulka, která mi pomohla stránky vytvořit a pak zodpověděla další spoustu dotazů k jeho vedení. Něco jsem se už naučila, ale to neznamená, že když si nevím rady a začnu zmatkovat, že nevolám o pomoc. Za ty tři roky, jsem poznala vás, co ke mě chodíte na návštěvu a píšete milá slovíčka v komentářích a taky si troufám říct, že i kamarádky, se kterými si dopisujeme a dělíme se o radosti i starosti, co nám život přináší. Musím jmenovat Boženku, se kterou jsme se spřátelily ještě v ŽK a pilně si dopisujeme. Další byla Peťulka, s tou si napíšeme jen občas, protože je velmi zaměstnaná. A další kamarádkou je Zdiška, se kterou jsem se setkala i osobně, když jsme byli loni v Luhačovicích. Přijela za námi i s manželem a bylo to báječné setkání, do oka si padli i naši mužíčci a jak jsme si pak řekli, připadalo nám, že se známe už dávno.
Původně jsem chtěla své stránky věnovat jen ručním pracem, které byly mým hlavním koníčkem, ale postupně jsem začala uvádět všechno, co mě nějak zaujalo. Později přibyl můj další koníček, fotografování a cestování po naší krásné vlasti a tak spousta obrázků je z našich cest.
Ani se mi nechce věřit, že jsem na své stránky napsala 446 článků a vložila 3 018 fotografií a obrázků.
Tohle byl můj první obrázek záhlaví, současný je šestnáctý.


Ale dost vzpomínání a statistiky. Tohle jsou moji dva pomocníci, když sedím u počítače. Medvídek, po mých vnoučcích, se kterým nesmím nic udělat a který na rozdíl od dalšího pomocníka nezlobí. Bony, ta se snaží někdy pomáhat ze všech pacek. Plácne na klávesnici a všechno mi zmizí, odešle nedopsaný komentář či email, no zlatíčko.


Na štěstí ji to ale za chvilku zmůže a sladce usne. Však už tu má uchystanou podložku.

Troška malování

21. února 2012 v 9:59 Malování
Moje bývalá kolegyně ze školy změnila zaměstnání a nastoupila do Domova sociální péče. A protože je velmi činorodá, rozhodla se, že zavede v domově kroniku. Na úvodní stranu a strany označují roky vytiskla nadpisy a protože se ji to zdálo strohé, požádala mě, abych to trošku oživila a taky prý abych se nenudila. Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem neměla žádný nápad. Vlastně na úvodní stránku ano, myslela jsem, že tam namaluju některou z nových vilek domova, ale hned na druhé straně byly fotografie, takže jsem byla zase na začáku, bez nápadu. Pak jsem to vyřešila jen takovým jednoduchým ornamentem

. . . na loňský rok jsem namalovala kousek rozkvetlé louky i s motýlky. . .
. . .

. . . na letošní rok vyšly taky kytičky, jen trochu jiné, tady v rozpracování i s "tvůrčím" nepořádkem okolo. . .

. . . ještě nadpis a je hotovo . . .

Ovečky

18. února 2012 v 13:10 Čtyřnozí kamarádi
Vydali jsme se na procházku cestou, kterou obvykle nechodíme, ale "naši" cestou byl stín a tady krásně svítilo sluníčko. Na jedné zahradě jsme objevili stádečko oveček. Jak nás uviděly, hned přiběhly k plotu a loudily něco na zub. Zřejmě je tam lidi chodí krmit, protože pěšina u plotu byla pěkně uťapaná, jak od lidí, tak z druhé strany od oveček. Nic jsme s sebou neměli, tak jsme se ani nazastavili, ale další den už jsme se patřičně vybavili a šli je navštívit.

. . . ovečky se hned přihnaly k plotu . . .

. . . a nastala strkanice. . .

. . . beran ve snaze urvat co nejvíc, se začal drápat na plot. . .

. . . ve stádečku byla taky spousta mrňousků a to jak bílých, tak černých i nazrzlých. . .



. . . tohle není žádná pěkná fotka, jen mě udivilo a čeho jsem si nikdy nevšimla, jak má ta ovce modré oči. . .

Vtipy

16. února 2012 v 13:36 Přišlo mi emailem
Tchýně vaří v kuchyni guláš. Malý domácí kocourek se ji přitulí k noze a mňoukáním si vyprošuje kousek masa. Tchýně ho odtlačí nohou. Kocourek se opět přitulí a prosí o kousek masa. "Vypadni" zařve na něj tchýně a odkopne ho do kouta.
Vzápětí přichází zeť z práce, posadí se ke stolu a tchýně říká:"Uvařila jsem výborný guláš, jen pro tebe," a nabere mu plný talíř. Ještě než zeť začne jíst, přitulí se k němu kocourek prosí o kousek masa. Zeť mu kousek masa hodí se slovy: "Dej si, mazlíku." Kocourek maso zhltne a vzápětí leží natažený na zemi a nedýchá. Zeť se rozlítí a zařve na tchýni: "Tak otrávit jste mě chtěla, vy bestie," udeří ji a tchýně letí do kouta. Kocourek pootevře očko a mňoukne: "A máš to, babo lakomá!"

Víš, co znamená nápis K + M + B napsaný křídou nade dveřmi?
To je upomínka pro důchodce před odchodem z domu. Klíče + Mobil +Brýle

Staršího, na kole jedoucího pána, zastaví v noci policejní hlídka: "Kam jedete tak pozdě v noci?"
"Jedu na přednášku o špatném vlivu alkoholu, tabáku a nočního života na lidský organismus."
Policista se ptá nedůvěřivě: "Prosím vás, kdo organizuje takovou přednášku ve dvě hodiny v noci?"
Muž odpoví: "Jako obyčejně, moje žena..."

Škvarkové placky

15. února 2012 v 9:29 Recepty
Nedávno jsem na své stránky dala recept na maminčiny vdolky a dnes přidávám z jejích receptů ještě jeden na něco, co maminka pekla a co nám chutnalo. Takže dnes to jsou

Škvarkové placky

50 dkg hladké mouky
1 vejce
1 kostka droždí
5 kostek cukru
mléko dle potřeby
30 dkg sekaných škvarků
2 lžíce oleje
sůl

Vypracujeme jako běžné kynuté těsto. po vykynutí vyválíme plát, vykrájíme kolečka, dáme na plech a necháme opět chvíli kynout. Potřeme vajíčkem /ale nemusíme/ a dáme péci. (Já mám raději víc upečené)


Jak na pražském mostě. . .

13. února 2012 v 8:29 Fotografování
Tak jsem se vydala vyfotit zasněžená luka, no, jak vidíte sněhu tam až tak moc nebylo, zato lidí, jak říkavala babička, "jak na pražském mostě". Mysleli jsme si, že se tu koná nějaký sraz pejskařů. Některé jsem vyfotila, pochopitelně z dálky, aby mi ještě někdo, v lepším případě, nevynadal. . .

. . . pěšinka v té trošce sněhu byla pěkně prošlapaná. . .

. . . tady to někdo zkoušel na zasněženém ledě i autem. . .

. . . Cidlina mrazu zatím částečně odolává. . .

. . . pilíř mostu brání proudu, takže tady je led i uprostřed. . .

. . . ani tady není sněhová plocha neporušená. . .

. . . ještě zamrzlá a zachumelená zavodňovačka. . .

. . . a pohled na sluníčko a hurá domů, do tepla, na čajík s nějakým chladítkem, protože dnes byla na lukách pěkně štiplavá zima. . .

Relativní pojem času

11. února 2012 v 15:55 Jen tak
Včerejší den jsem se rozhodla věnovat nejen úklidu, ale i praní. Vyprala jsem jednu dávku a při druhé se sice voda do pračky napustila, ale dál bylo zlověstné ticho. Posunula jsem kolečko o kousek dál a pračka pokračovala v praní, ale ve studené vodě. Tak jsem hlásila manželovi, že asi dosloužilo ohřívací tělísko, že před chvíli šlapala pračka jak hodinky, že to nemůže být nic jiného, dělala jsem chytrou. Muž se chvíli zamyslel a pak pravil: "Jen jestli to nebyla její labutí píseň, už je to stařenka." "Prosím tě, jaká labutí píseň, jaká stařenka, tak dlouho ji zase nemáme" oponovala jsem. Muž už nic neříkal a šel volat do opravny. A byli jsme mile překvapeni, když se na naše ohlášení závady ozvalo: "Tak nikam neodcházejte, do hodiny jsme u vás". Ani hodinu to netrvalo a opravář přijel. Dověděla jsem se, že jsem tentokrát měla pravdu, opravdu to bylo topné tělísko. Opravář byl milý a řečný a po chvíli jsme se i domluvili, že chodil s naší dcerou do školy. Závadu opravil, my jsme vyplázli tisíc korun a odjel. Na to šel muž uložit účet a za chvíli slyším, jak se směje a říká. "Tak holčičko, dnes je to na den přesně třináct let, co jsme si tu pračku koupili". Tak teď nevím, je to dlouho nebo ne?

Ten pes zase vyrost

8. února 2012 v 18:53 Čtyřnozí kamarádi
V neděli jsme byli u našich mladých, tak mě zase Ax požádal, abych o něm něco napsala. Napovídal mi toho spoustu, ale než jsem to přeložila do našeho jazyka, chvíli mi to trvalo.

"Ten pes zase vyrost", to říká vždycky děda, když k nám přijde na návštěvu. A já jsem opravdu už hodně vyrostl. Páník už musel odstranit předsíňku z boudy, abych se tam vešel, ale já popravdě v boudě moc nejsem, většinou ležím venku. To ještě než začalo mrznout, bouchal v noci Šmudla, to je náš kocourek, na okno, aby ho pustili domů. Já jsem ležel na zahradě před oknem. Panička opravu přišla Šmudlovi otevřít okna a já jsem ji chtěl pozdravit. Jenže ona najednou tak zaječela, že vzbudila všechny v domě. Jak pak říkala, viděla, že něco na zahradě leží, ale než v té tmě poznala, že jsem to já, tak jsem vyskočil a ona se šíleně lekla. Co vám budu povídat, dostali jsme se Šmudlou pěkně vynadáno, že kvůli nám teď už neusne. On, že má přijít domů navečer, v noci, že mu už otvírat nikdo nebude a já, že mám spát v boudě a ne se válet uprostřed zahrady. No, klidně vám řeknu, že jsme si to ani jeden k srdci nijak nevzali. Šmudla v noci klidně bouchal zas, ale měl smůlu, panička slovo dodržela a neotevřela mu. Tak jsem ho vzal do boudy, stejně jsem zase spal venku. Když uhodily tyhle velké mrazy, měl o mě páníček strach a chtěl, abych spal uvnitř. Chvíli jsem tam vydržel, ale jen chvilku, začalo mi být hrozné horko, vystrčil jsem jazyk a funěl. Páník usoudil, že jsem asi opravdu otužilý, tak mě pustil zase ven.
Mám moc rád, když k nám přijde nějaká návštěva. Však mi říkají, že nejsem pes hlídací, ale vítací. Všechny přátelé našich opravdu vítám, některým svým oblíbencům se vrhám i kolem krku, nosím jim hračky a taky, jak říká páník, ložní prádlo z boudy. To mám nejraději, když se se mnou o ně perou a tahají. Taky svou milovanou paničku bych nejraději uvítal objetím, když přijde z práce, ale vím, že nesmím. Někdy ji to ale tak sluší, když má bílý kožíšek nebo bílou bundu, že prostě neodolám a pak slyším: "Podívej se, co děláš, už jsem zase jako prase, jestli s tím nepřestaneš, uvážu tě na řetěz". Ale já vím, že jen vyhrožuje, to by mi neudělala. Obvykle si se mnou ráno nikdy nehraje, ale tuhle vymyslela, jak jsem nejdřív doufal, báječnou hru. Páník nevyndal ven popelnici a ještě k ní přidal takový krásný pytel. Do něj jsem se podíval a byla v něm spousta věcí na hraní. Krásné lehoučké lahve, kelímky a krabičky. No nádhera, tak jsem je trošku roznosil po zahradě. Panička ráno přišla a všechny ty věci se ji taky líbily, že je začala sbírat, tak jsem si myslel, že si budeme hrát, ale ona si je chtěla uložit zase do toho pytle. Nemohl jsem dopustit, aby mi je všechny vzala, tak jsem se s ní o ně pral, zase ji je z toho pytle vytahoval, ale nakonec vyhrála a všechny ty krásné hračky mi vzala. Nevím, nač sama potřebuje tolik hraček, to jsem si o ní nemyslel, že je tak lakomá. Ale i když na mě byla taková, chtěl jsem ji trochu pomoct s tou popelnicí, ale když jsem ji převrátil, že ji budu koulet, tak mi panička začala nadávat, ani nechtějte vědět, jak mi říkala. Ale večer už se mnou šla zase ven na procházku. Chodíme každý den navečer i když se paničce někdy nechce. Ale když vidí, jak jsem připravený u dveří, tak se slituje a se slovy: "Ty holomku, nikdy jsem se tolik nenachodila venku jako teď s tebou" vyrážíme. Na ulici se chovám hezky slušně, tak páník rozhodl, že se půjdeme podívat za paničkou do práce. Těšil jsem se, ale když jsem viděl tu spoustu schodů, tak jsem to vzdal. Schody nemám rád. Teď mě lákají na piškoty, na každý schod dají jeden a myslí si, že mě nachytají a kvůli piškotkům, že polezu nahoru. Jenže na mě si nepřijdou. Sním piškotky co dostanu, ale po schodech chodit nebudu. Tak tři čtyři a víc ani náhodou.

Je mi pět měsíců a takhle jsem vyrostl a ještě připomínka, jak jsem byl maličký, když si mě přivezli. . .



. . . tohle je ta správná hra. . .

. . . fotíš to?. .

. . . tady jsem se svým páníkem, byl se mnou chvilku venku a je celý zmrzlý, ale pěkně jsme si pohráli. . .




Fotím jen luka

7. února 2012 v 9:37 Fotografování
Dnes u nás do rána napadl sníh, ale tyhle obrázky jsou z včerejší procházky. Ráno jsem byla taková "mouchy snězte mě, nechcete-li nechte mě" a tak jsem usoudila, že mě může probrat jedině čerstvý vzduch na lukách. Muž sice probraný byl, ale šel se mnou. Když viděl, že si chystám foťáček, začal se smát, co tam ještě chci fotit, že už všechno mám nafocené nejmíň desetkrát. Nakonec prohlásil, že jsem jak pan Hrušínský v "Básnících", kde říká "Maluju jen zámek", já že zase fotím jen luka. Ale to je mě fuk, vždycky se něco k focení najde. Tentokrát sice svítilo sluníčko, ale bylo mlžno a takové fotky ještě nemám.
. . . hodně ponurý obrázek, sluníčku se zatím nepodařilo proklubat mlhou. . .



. . . voda se sice ze zatopených luk trošičku ztratila, ale pěkně zamrzlé plácky zůstaly. Zauvažovali jsme, jestli přece jen ještě nezkusíme bruslit, ale nevyšlo to, dnes už je sníh. . .


. . . Cidlina teď už vypadá jako potůček. . .

. . . zbytky zavodňovačky, která měla zvýšené břehy nad okolní luka a byla na ní stavidla, která vždy na jaře a po senoseči spouštěli a luka zaplavovali . . .

. . . zbytky stavidel. . .

. . . ještě jsem nenapsala, že můj muž na lukách vlastně vyrostl, bydleli hned na kraji a tak vzpomíná, jak na lukách řádili.
Smrk, co je vidět na fotce, stojí na naší zahradě a to tam dříve nestál tenhle malý domeček, takže to měl na luka opravdu jen přes plot, vlastně ani to ne, měli na luka vrátka. . .

. . . a tady můj muž, zkoušející sílu ledu, táááák, aby nemohl říct, že fotím jen luka. . .


Ptačí ubytovna

5. února 2012 v 16:27 Fotografování
Byli jsme na procházce. Foťák jsem si vzala s sebou, kdyby náhodou, ale nikde nic. Až jsme přišli ke keři, na kterém seděla spousta ptáčků. Než jsem si jich všimla, několik jich uletělo, ale i tak jich tam zůstalo dost. Jenže nejsou moc vidět, barevně dost splývají s keřem, ale možná právě proto si ho vybrali.





Další změna

4. února 2012 v 13:12 Fotografování
Přišla jsem do pokoje a slyším zvuk řezající pily. To mě dost vyděsilo, protože po loňském kácení zbylo před námi ještě pár stromů, takže jsem měla obavu, že už došlo i na ně. Tentokrát to odnesl jen jeden smrk, který byl hodně nakloněný. I když mi ho bylo líto, chápu , že určité nebezpečí představoval.
Pohled z našeho balkonu. Ten znáte moc dobře, protože právě z balkonu fotím první sníh, kolik sněhu u nás je, že není žádný, liják i jarní lístečky na stromech.
Takže takhle to vypadalo v lednu 2010, stromy byly ještě všechny. . .

. . . a takhle to vypadá nyní. . .

. . . akce pokácení smrku u konce. . .

Maminčiny vdolky

2. února 2012 v 14:39 Recepty
Honila mě mlsná, ale na něco jiného než sladké koláčky, buchty nebo metynky, To peču pořád, muž je má rád. Já si sice taky kousek vezmu, ale jen když je to čerstvé, tedy jestě trochu teplé. Zatím mi to nic nedělá, ale muž to takhle nemůže, ten až druhý den. Takže chuť byla na něco jiného. Přemýšlela jsem a pak mě napadly maminčiny vdolky s mákem. Odpoledne se zastavila dcera a hned v chodbě začuchala a ptala se, co jsem pekla. Na mou odpověď, že vdolky, zajásala: "Sem s nima, od rána na ně myslím, že je v sobotu upeču, tak to si dám už dnes". Vnouček, který přišel s ní měl starost, jaká je v nich nádivka a když se dověděl, že žádná, tak se trošičku ofrňoval, že jen ochutná, ale pak do něj taky padaly jak do studny.

Maminčiny vdolky s mákem

1 kg hladké mouky
1 vejce
2 žloutky
1 tuk na peční Hera nebo podobný
1/2 l mléka
1 lžíce cukru
2 kostky droždí
1/2 prášku do pečiva
sůl
Do mouky vlijeme vlahý rozpuštěný tuk, přidáme ostatní ingredience a nakonec kvásek. Vypracujeme těsto a necháme vykynout. Z vykynutého těsta uděláme bochánky, které máčíme do v misce rozšlehaného bílku s trochou mléka a pak je namočenou stranou obalíme v máku. Dáme na plech a ještě necháme chvilku kynout. Upečené potřeme rozpuštěným máslem. Z této dávky je cca 60 ks.
Někdy do nich maminka dávala vypeckované švestky nebo povidla, ale to je pak neobálela v máku. Vdolky jsou vláčné a když vydrží dýl, což se nestává, mohou se rozříznout a namazat máslem a medem a je to taky dobrota.

Trochu tepla

1. února 2012 v 8:59 Květiny
Protože teď byly moje stránky takové zimní a studené a i venku je dnes u nás -10°C, rozhodla jsem se pro trochu tepla. A to by měly přinést květiny, které jsem dostávala ať už k svátku, narozeninám nebo jen tak. Foteček mám v květinovém archivu spoustu, tak alespoň některé.