Březen 2011

Zahrádka v modré a žluté

30. března 2011 v 17:32 Květiny

Dnes jsem si konečně vzala na zahradu foťáček, abych zdokumentovala jak to tam vypadá. Zatím se zahrádka jen tak protahuje, o nějakém velkém probouzení se ještě mluvit nedá, ale přece jen už nějaké kytičky kvetou.


Hortenzie

29. března 2011 v 15:19 Květiny
V pátek ráno jsem běžela nakoupit do Penny. Přišla jsem, když zrovna otvírali a hned u vchodu měli stůl plný hortenzii. Ač jsem původně neměla v úmyslu květiny kupovat, jejich krása a taky cena 49,90 Kč (no nekupte to) mě zlákala, že jsem si červenou vložila do košíku. Objela jsem jeden regál a napadlo mě, že jsem mohla koupit ještě bílou pro dceru. Tak jsem se vrátila, jenže stůl už zel prázdnotou, zato snad úplně v každém vozíku trůnila alespoň jedna tahle krasavice. No zaváhala jsem, ale nikdy jsem neviděla, že by byly květina takhle hned vyprodané.

Kuřátka z hadru

25. března 2011 v 16:05 Velikonoce
Tak jsem si konečně povolila počítač. Snažili jsme si trochu vylepšit ložnici, malovali jsme a prováděli nějaké nátěry a když už jsme byli v tom řádění, tak jsem vyčistila s manželovou pomocí všechna okna a provedla jarní úklid. Taky jsem se pustila do přebírání skříní, protože jsem zjistila, že jsou sice plné, ale když jde do tuhého, tak nemáme co na sebe. Už mám nachystaný velký pytel a jsem v polovině. Strašně mě to nebaví, něco si musím vyzkoušet, co kdybych se do toho náhodou ještě vešla a tak musím postupně. Abych si trochu vylepšila náladu a dověděla se něco nového, zastavila jsem se u děvčat ve škole a dostala jsem kuřátka, která s dětmi vyrábějí. Děti prý to moc baví. Tak mě napadlo, že by to mohl být tip pro hlídací babičky nebo pro maminky s mrňousky, kteří se taky chtějí podílet na velikonoční výzdobě. Kuřátka jsou vyrobena z hadru, který prodávají v drogerii asi za 12 Kč a kuřat je z něj celé hejno. Nastříhají se proužky natřou lepidlem a smotá se tělíčko a pak s druhé strany hlavička, to děti krásně zvládnou. Křidýlka, zobáček a hřebínek vystřihne někdo dospělý a je hotovo.

Dečka a košíček

17. března 2011 v 8:39 Háčkování
Zase mě zlákala ta zahnutá hůlka a při občasném koukání na televizi jsem vytvořila dvě stejné dečky. Bude to dárek, tak víc neprozradím
a příprava na Velikonoce, maličký košíček, jen pro jedno vajíčko, podle popisu od Zdenky

Dorty

15. března 2011 v 16:27 Recepty
Nějak poslední dobou nestihám, stále někde cestujeme a zařizujeme a musím říct, že večer jsem ráda, že zalezu. Nejhorší je, že na chvíli usnu a potom koukám do stropu a nic. Když pak potřebuju ráno vstát, tak bych nejvíc spala. Ale to jsem vlastně ani nechtěla psát. To co jsem chtěla je to, že kácení před domem stále pokračuje a jak jsem se dozvěděla mají tam zůstat pouze čtyři stromy a budou se vysazovat nové. Je mi z toho smutno, ale nic s tím nedokážu udělat. A teď z jiného soudku. Dcera opět pekla. Tentokrát pro dcerku své kolegyně v práci panenku, na přání v modrém provedení.. .

A tenhle dortík s pařížskou a bílou šlehačkou byl pro mě a přiznám se, že kousek ochutnala švagrová, kousek dcera a zbytek jsem snědla já sama, tedy ne najednou, abyste si nemysleli. Ještě musím dodat, že muž šlehačku nemůže, jinak bych se s ním samozřejmě rozdělila. Pak chci zhubnout. Ach jo, když to je tak dobrý.

Jarní minizahrádka

12. března 2011 v 11:21 Květiny
V pondělí mi dcera donesla košíček s jarní minizahrádkou, dokonce i se zvířátky, včelkou a zajíčkem. Udělala mi tím radost. Vyfotila jsem košíček hned, ale nějak jsem zapomněla článeček zveřejnit, takže až dnes.

Moc se mi to nelíbí

10. března 2011 v 16:59 Fotografování
Dnes jsem sledovala činnost Technických služeb našeho města přímo před naším domem a domem s pečovatelskou službou. Dříve tam byla zahrada, část ustoupila právě výstavbě domu s pečovatelskou službou a část zůstala. Nikdo ji nijak zvlášť neupravoval, posekali v létě trávu, ale byl to takový kousek zeleně se vzrostlými stromy. Hned na kraji stál vysoký akát a když kvetl, byl jako obrovská bílá kytice. Ale teď už tam není a zmizela i další část stromů. Nevím, jestli tam město zamýšlí nějaký park, dobře, šlo by to ale myslím i bez takového velkého kácení. Je mi těch stromů líto. A i přesto, že se mi to nelíbí, musela jsem obdivovat šikovnost a zručnost dělníků.
Takový pohled jsme měli loni na jaře s balkonu. . .
. . . takhle to vypadalo loni v prosinci. . .
. . . a tady nastupují dělníci s technikou na nejsilnější strom, již zmiňovaný akát. Nejdříve zhodnocení ze země. . .
. . . a už se plošina zvedla a řezání začíná. . .
. . . větve padají na zem a dole už jsou připraveni další pracovníci k jejich k rozřezávání. . .
. . . a zase jedna větev odpadá. . .
. . . a tady už poslední a zůstal jen holý kmen. . .
. . . ten postupně odřezávali . . .
. . . a další kus kmene padá k zemi. . .
- - - a teď už kmen řežou u země a ostatní usměrňují, kam má spadnout, což se podařilo. . .
- - - a takhle to vypadá teď, doufám, že na této straně už skončili a že tam tyhle stromy už zůstanou. Tak snad to nebude tak hrozné, jak to zpočátku vypadalo. . .

Masopustní koblihy

8. března 2011 v 9:21 Recepty
Masopust je období od Tří králů do Popeleční středy, kterou začíná postní období před Velikonocemi. V tomto období probíhaly zábavy a hodování, během kterého bylo potřeba se dosyta najíst, protože následoval čtyřicetidenní půst. Masopustní úterý je den, kterým oslavy vrcholí. Jejich součástí je někde průvod masek, který prochází vesnicí a účastníci dostávají různou výslužku, kořalku, vejce, slaninu a koblihy, kterou pak v hospodě společně snědí. U nás se už dodržuje jen to smažení koblih. Receptů jsem vyzkoušela několik a tohle je vítězný, podle kterého nám koblihy chutnají nejvíc.

Koblihy
500 g hladké mouky
3 žloutky
300 ml mléka
100 g majolky
20 g kvasnic
2 pol.lžíce cukru
50 ml tuzemáku
sůl
citronová kůra
meruňková zavařenina
Z ingrediencí si připravíme kynuté těsto, které po vykynutí vyválíme asi na 1/2cm. Vykrajujeme kolečka, dáme zavařeninu, přiklopíme druhým kolečkem, okraje přitiskneme a znovu vykrojíme. Takto připravené koblihy necháme ještě chvíli kynout. Smažíme v rozpáleném oleji, první stranu pod pokličkou a bez obracení. Potom obrátíme a dosmažíme už bez pokličky. Hotové vyjmeme a dáme na savý papír, kde ztratí mastnotu. Pocukrujeme a podáváme.

Kterak bylo všechno jinak

5. března 2011 v 10:25 Vzpomínání
Je teplo, vleču se ze školy a těším se domů na chladnou sprchu. Ještě se stavuju v obchodě na menší nákup. Vystupuju z výtahu a hele, dveře u nás jsou pootevřené. Pomyslím si, že přišli vnoučkové a už se na ně těším, ale zaráží me, že botičky přede dveřmi nejsou. Pomalu otevírám a taška s nákupem mi padá z rukou. To, co vidím mi bere dech. Dveře do obou pokojů jsou dokořán a uvnitř. . . spoušť. Převrácené židle i křesla, přes ně naházené oblečení i s ramínky, zásuvky i dvířka prádelníku otevřené, přes ně visí ručníky, prádlo a další leží na zemi. Deka z peřiňáku je na zemi a další je napůl vytažená. Otevřenými dvířky baru na mě civí jen otevřená lahev rumu, který používám při pečení, ostatní lahve jsou pryč. Ve druhém pokoji se vše opakuje, ba i knížky jsou na zemi, bavlnky na vyšívání jsou rozsypané po celé místnosti a prázdná krabice leží opodál. Všude je ticho. Je to jasné, zloději. Zůstávám venku, abych nezničila případné stopy. Zámek je ale v pořádku, čili některý vnouček ztratil klíče nebo co horšího, někdo si je vyčíhal a klíče jim vzal. Hlavně, aby jim nic neudělal, další starost. Musím volat policii, horečně hrabu třesoucíma se rukama v kabelce a hledám mobil. Samozřejmě ho nemůžu najít a navíc mi začínají vypovídal službu i nohy tak, že si musím sednout na schody. Obsah kabelky vysypávám na zem. Konečně mám mobil, ale co vidím, dveře se otevírají a v nich stojí náš sedmiletý vnouček Tomášek s úsměvem ve tváři, který se všek při pohledu na mě, mění ve strach. Vmžiku sedí vedle mě, chytá mě kolem krku a drmolí: "Babičko, ty ses lekla, já jsem chtěl udělat legraci, myslel jsem že půjdeš dál a poznáš, že to nejsou zloději, že na tebe bafnu, já jsem rozházel jen tu část, která je vidět z chodby, ostatní je v pořádku a všechno jsem dělal opatrně, abych nic nezničil, Knížky jsem otevřel a položil na zem, lahve jsou tady pod dekou, neboj já to dám všechno zase do pořádku. "Jenže já zatím nejsem mocna slova a tak mi pomáhá sebrat věci z kabelky a ruku v ruce se vracíme zpět do bytu. Kdybych nepřemýšlela o nezničení stop a šla dál, asi bychom se spolu opravdu zasmáli, ale zatím mi pořád není do řeči. Tomášek mi nabízí, ať se posadím, že mi uvaří kávu a než ji vypiju, že všechno uklidí. Kávu odmítám a jdu do koupelny a ejhle, tady jsou schované botičky i batůžek. Spolu s proudem vlahé voda ze mě odchází i leknutí. Když vyjdu z koupelny vidím, že jedna místnost už je v pořádku a i nákup je uklizen. Klučina kmitá, pečlivě skládá ručníky i bavlnky rovná podle barev, tak jak jsem to měla. Je jasné, že jsme byli nakonec vylekaní oba. Jako náplast na to leknutí, dělám pro oba zmrzlinový pohár s ovocem a se šlehačkou a přemýšlím. Kluk by asi zasloužil na zadek, za to, jak mě vyděsil, ale přece nemůže za to, že má tak bujnou fantazii a lekavou babičku, která mu pokazí do detailu promyšlenou legraci. A tak při poháru mu jen vysvětluju, že musí víc přemýšlet, než se do podobné akce pustí. na to horlivě kývá a na oplátku ze mě mámí slib, že to neřeknu rodičům. To klidně slibuju, protože to je přece jen mezi námi a při představách rodičovských reakcí se už konečně smějeme. Mamince to pověděl sám, ale až za hodně dlouhou dobu a s dodatkem, že měl šílenej strach, že babičku klepne..

Ovoce a růžičky

4. března 2011 v 7:01 Ostatní tvoření
Loni jsem si udělala na chaloupku tyhle keramické kachlíky, ale hned jak jsem si je přinesla z vypálení, jsme odjížděli na hory, tak jsem si ani nevzpomněla na nějakou dokumentaci. Tak jsem to teď, při návštěvě chaloupky, napravila.

Na horách

2. března 2011 v 9:32 Chaloupka
Krásné slunečné počasí a i menší mráz nás včera konečně přimělo zajet na kontrolu chaloupky. Nebyly jsme tam pěkně dlouho. Silnice už byla bez sněhu a jelo se krásně. Ovšem kámen úrazu nastal až na pěšince, přímo k chaloupce. Soused si prohrnul ve sněhu cestičku, tak jsem se rozhodla, že ji využiju a kousek po ni půjdu. Ovšem vzápětí se ukázalo, že mé rozhodnutí nebylo správné. Cestička sice vypadala dobře, ale vespod byla zmrzlá a nahoře bláto, takže jsem udělala dva kroky a seděla nebo spíš ležela na zemi. Postavit jsem se nemohla, protože mi nohy ujížděly, takže jsem si připadala jak brouk obrácený na záda. Nakonec jsem si musela kleknou na jedno koleno a dohrabat se na sníh, kde se mi konečně podařilo postavit. Když jsem se na sebe podívala, vypadala jsem jako naprosto jiné zvířátko než brouk. Tak to se na zpáteční cestě v Jilemnici už nezastavíme, jak jsme zamýšleli, protože ve starých kalhotách nebo teplákách, co mám na chalupě to nepůjde. Ale sluníčko se snažilo a do venku pověšených kalhot a bundy pražilo ze všech sil, takže nakonec po důkladném vykartáčování a přivřením obou očí jsem usoudila, že mezi lidi můžu. Chaloupka nás přivítala doslova mrazivých dechem, v kuchyni ukazoval teploměr -1 a muselo být i hůř, protože voda, kterou jsem zapomněla v konvičce byla zmrzlá. Rozhodli jsme se, že ani nebudeme topit, stejně by se to za tu dobu, co tam budeme nevyhřálo a venku bylo tak hezky. Tak jsme vynesli na násep, kde už sníh nebyl lavičku a stolek a najedli se a vypili kafíčko venku. Ptáčkové nám k tomu vyzpěvovali, sluníčko svítilo, co si přát víc. Bylo to jak v té reklamě, ovšem bez grilu, ten jsme nechali zatím odpočívat. A teď ještě pár obrázků.

. . . Kotel a Zlaté návrší. . .
. . . ještě jednou v přiblížení. . .
. . . evangelický kostelíček, v pozadí Benecko a vpravo nahoře vykukuje maličko rozhledna Žalý. . .
. . . tradiční pohled ze dveří chaloupky. . .
. . . a teď ptáčkové, které jsem celou zimu toužila vyfotit, ale u nás se mi to nepodařilo, až teď na chaloupce. . .
. . . bohužel ptáčky neznám, jen tuhle krásnou sýkorku. Chtěla jsem se podívat do atlasu, ale pak jsem si řekla, že mi učitě některá napíšete, o které ptáčky se jedná. . .
. . . těhle droboučkých ptáčků poskakovalo na sněhu pod stromem asi patnáct a na jiskřícím sněhu to bylo moc hezké. .
. . . tady už nám chaloupka ukazuje záda. Na protější stráni přes potok bydlí pejsek Bára, která, jak jsem už psala, když jsme v létě na chaloupce, se k nám nastěhuje a je naše. Tentokrát se ale ani neukázala, zřejmě usoudila, že jsme tu jen na chvilku, tak ji to nestojí za to, brodit se tím sněhem až k nám. . .